Navigace Obsah Aktivity v Rakousku

Architektura se špetkou cizích vlivů

Rakousko jako země kultury vděčí za svou pověst nejen hudbě, literatuře a výtvarnému umění. Výsostné místo zaujímá také architektura. Jak ukazuje pohled do historie, je i v této oblasti stejně jako v mnoha dalších oborech umění vzájemná výměna názorů a zkušeností s jinými kulturami životně důležitá pro další vývoj. Zatímco baroko silně ovlivňovala Itálie, historismus formoval architektonický styl Františka Josefa, který se z Vídně šířil do dalších evropských měst.

Dřevěná architektura, Vorarlbersko © Österreich Werbung/Peter Burgstaller
Dřevěná architektura, Vorarlbersko © Österreich Werbung/Peter Burgstaller
Státní opera Vídeň © Österreich Werbung/Viennaslide
Státní opera Vídeň © Österreich Werbung/Viennaslide
Město Salcburk © Salzburg Tourismus
Město Salcburk © Salzburg Tourismus

Na stavbě Salcburského Dómu v roce 1620 musel nejspíše vládnout skutečný babylon jazyků: domácí stavební dělníci, roztroušení vojáci z mnoha zemí a mezi nimi italský stavitel, který všechno temperamentně řídí. Santino Solari byl tehdy mimořádně zaměstnaným mužem, protože jeho úkolem bylo řídit nejen stavbu kostela samého, ale také modernizaci městského opevnění.

Stejně jako Solari přicházeli v následujících desetiletích do císařství další italští architekti, aby propůjčili Rakousku onen barokní lesk, kterým je proslulé do dnešních dnů. Ve Vídni působí při stavbě kostela Kirche Am Hof a leopoldinského traktu v Hofburgu Filiberto Lucchese, Carlo Antonio Carlone rozvíjí barokní nádheru kláštera Sankt Florian a Domenico Martinelli propůjčuje Lichtenštejnskému zahradnímu paláci jeho lesk a důstojnost.

V barokní éře získávali velmoži architekty podobně jako dnes fotbalová mužstva legionáře. Každý kníže nebo biskup, který dbal o svou reprezentaci a mohl si to dovolit, stavěl „po italsku“. Výjimečné postavení přitom zaujímal Janovan Johann Lucas von Hildebrandt. Hildebrandt přijel do Vídně a vtiskl své stopy mnoha významným stavbám, jako jsou například Belvedere, kostel sv. Petra, Schwarzenberský palác, dolnorakouský zámek Hof a zámek Mirabell v Salcburku.

Tato nevídaná kulturní výměna je zásluhou uměnímilovných habsburských císařů Leopolda I., Josefa I. a Karla VI., kteří tím však sledovali i zájmy bytostně politické: chtěli tak hodit rukavici honosným stavbám svého dlouholetého francouzského rivala, Krále Slunce Ludvíka XIV., a právě proto nechali vybudovat reprezentační barokní stavby, jako je zámek Schönbrunn.
Baroko nepochybně vlilo novou krev do žil tehdejší rakouské architektury. Ta si totiž dosti dlouho předtím vystačila z vlastních tradičních zdrojů, aniž by se přitom nechala inspirovat středomořskými vlivy.

Doba baroka zahájila vzájemnou kulturní výměnu, zahrnující i impulsy, které se naopak šířily z Rakouska dále do světa.

A tak se díky vídeňskému klasicismu rakouská architektura rozšířila i do dalších korunních zemí. Ještě více patrnými se staly rakouské vlivy ve druhé polovině 19. století: po celém mocnářství, nyní již rakousko-uherském, dochází k rozšiřování městské zástavby do okolí. Městské hradby jsou postupně strhávány a na jejich místě vznikají široké bulváry, velkorysá náměstí a dokonce celé nové městské čtvrti, aby bylo učiněno zadost nárůstu počtu obyvatelstva měst. Vzorem se v tomto směru stává Vídeň, která svou okružní třídou Ringstraße a jejími honosnými budovami staví na odiv svůj lesk imperiální metropole. Pro císařský dvůr tehdy pracují nejlepší evropští architekti: například Gottfried Semper, působící předtím v Drážďanech a Curychu, nebo Dán Theophil Hansen, který díky svému studiu aténské architektury nově pojímá a  interpretuje řeckou antiku. V této době dostávají novou tvář také Praha, Brno, Krakov, Lvov, Terst, Záhřeb, Bratislava a Budapešť – tady všude se díky mohutným správním budovám a kulturním objektům prosazuje „františko-josefínský“ sloh.

Uměleckým směrem, který vzešel z Vídně a silně ovlivnil Evropu a dokonce i Ameriku, je secese (1890 – 1910). Dnes je florální styl vídeňské secese stále k vidění například na obytných domech v okolí tržiště Naschmarkt, na kostele sv. Leopolda u Steinhofu (Kirche am Steinhof) nebo na budově Wiener Secession s její charakteristickou zlatou kupolí.

V posledním dvacetiletí zažívá Rakousko nebývalý architektonický rozmach – a stojí to vskutku za vidění: stačí se podívat na futuristické budovy jako Dům umění (Kunsthaus) ve Štýrském Hradci, Muzeum LentosArs Electronica Center v Linci nebo na supermoderní vládní čtvrť v dolnorakouském hlavním městě St. Pöltenu. Z Vorarlberska se rozšiřuje do celé Evropy fenomén nové dřevěné architektury, usilující o symbiózu s krajinou, historií regionu a identitou jeho obyvatel. Zcela v duchu hesla: „Člověk zde není pro architekturu – architektura je zde pro člověka!“

Skvosty rakouské architektury