Vzpomínka na výstup na vrchol při východu slunce

Svítá a my pomalu rozeznáváme obrysy borovic, dřevěných chatek a rozeklaných skal. Údolí se schovává pod načechranou peřinou z oblaků. Tmavomodrá obloha se začíná protrhávat. Kromě zvuku našich kroků a lapání po dechu panuje naprosté ticho, jen občas něco zašramotí v houštině. Potkáváme skupinu kamzíků. Zvířata vzhlédnou, překvapeně se na nás podívají a mizí v klečovém porostu.

Na cestu jsme vyrazili uprostřed noci s čelovkami. Bez našeho horského vůdce bychom ale ve tmě nejspíš nenašli úzkou pěšinu vedoucí lesem a přes pastviny až na vrchol. Na vrchol Mondspitze ve vorarlberském Brandnertalu je to 800 výškových metrů. Zpocení a udýchaní dorazíme do výšky 1 967 metrů právě včas na východ slunce. Já i moje dvě děti tomu skoro nemůžeme uvěřit. Nejen proto, že už tak časné vstávání pro nás byl neuvěřitelný výkon (to tedy byl!), nebo že jsme šli dvě a půl hodiny do kopce, ale proto, že ráno na horském vrcholu je nepředstavitelně krásné. Obloha se nejprve zbarví do žluta, pak do oranžova a nakonec do červena. Máme nerušený výhled na majestátní hory ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku a Rakousku.

Hory patří jenom nám. Údolí se ještě neprobudilo z hlubokého spánku. 

Takovéto zážitky už vám nikdo nevezme. Dánští výzkumníci štěstí zjistili, že hezké vzpomínky vyvolávají pozitivní pocity. Ještě dlouho poté se cítíte lépe, když si vybavíte skvělé vzpomínky. Výstup na Mondspitze se uskutečnil před třemi roky, ale stále ještě si při každém východu slunce připomínáme první hřejivé sluneční paprsky onoho chladného rána, výhled do dálky a ticho. "Pamatuješ si ještě na kamzíky/jeleny/sviště/jezevce...", říkají někdy moje děti. Všechna tato zvířata jsme tenkrát potkali po cestě na vrchol. Vzpomínka na tuto pěší túru nám ještě dnes vykouzlí na tváři blažený úsměv.

I se svými rodiči jsem podnikala podobné výlety ve stylu "Pamatuješ, jak jsme tenkrát...". Před více než 40 lety jsme se s rodiči a sestrou vydali do pohoří Dachstein. Cesta k horské chatě Schilcherhaus na Gjaidalmu byla pro mě jako dítě příliš dlouhá. "To je ale otravná cesta", stěžovala jsem si celou dobu a záviděla své mladší sestře, která se nesla v krosně. Moji náladu dokázal zlepšit jen pohled na krávy pasoucí se na louce nebo těšení na trhanec v horské chatě. Nyní už jsem ráda, že rodiče přeslechli moje námitky a vzali nás ještě mnohokrát na výšlap do hor - jinak bych dnes byla o spoustu vzpomínek chudší.