Vánoční dvanáctidenní v Rakousku
Mystické zimní tradice
Zatímco postava Mikuláše jasně vychází z historického svatého Mikuláše z Myry, původ krampusovské tradice zůstává z velké části zahalený tajemstvím. Podle některých teorií sahají její kořeny až ke Keltům, kteří se pomocí masek, rohů a zvířecích kůží snažili symbolicky postavit zimě, podobně jako při pochodech Percht.
Bad Hofgasteinský archivář a znalec lidových tradic Horst Wierer uvádí, že první zmínku o zvycích připomínajících Krampuse lze nalézt už u církevního učitele Augustina kolem roku 400 n. l. Ten popisuje, že mladí lidé v době kolem svátku Zjevení Páně pobíhali ulicemi odění do kůží a hlasitě křičeli.
V mnoha částech Rakouska je tradice Karmpusů živá dodnes. Slaví se 5. prosince, tedy v předvečer svátku svatého Mikuláše. Jedna z nejpůvodnějších podob reje Krampusů se koná v Gasteinském údolí. Každý Krampus z přibližně stovky místních skupin nosí ručně vyřezanou masku z borovice limby. Rohy a kožešiny pocházejí z kozlů a beranů. Stejně jako jinde je Krampus Mikulášovým doprovodem. V Gasteinu však nepředstavuje zlo, ale právě naopak: zlo zahání.
Magické vánoční dvanáctidenní
Přehled nejdůležitějších zvyků vánočního dvanáctidenní
Mystické Rakousko
Krampus, Mikuláš a "hodné děti"
V období Vánoc se v Rakousku neslaví jen narození Ježíška, ale dodržují se také různé pohanské zimní tradice. Některé z nich mohou být na první pohled opravdu děsivé.
Když herec Christoph Waltz v roce 2014 v americké talk show Jimmyho Fallona popisoval postavu Krampuse, publikum jen nevěřícně zíralo. Zámoří tehdy poprvé slyšelo, že během poklidného adventu v Rakousku obchází maskovaná bytost v kožešinách, která dětem vyhrožuje metlou, a že krampusovské průvody jsou dodnes velmi oblíbené.
Ve skutečnosti to ale tak dramatické není. Krampus totiž doprovází oblíbeného Mikuláše, který 6. prosince obdarovává „hodné děti“ sladkostmi a oříšky.
Krampusové v Rakousku: bytosti vánočního dvanáctidenní
Od naslouchání po věštění budoucnosti
Tradice vánočního dvanáctidenní
Zvyky spojené s vánočním dvanáctidenním mají tajemnou, až mystickou atmosféru. Tyto noci mezi Vánocemi a 6. lednem, jejich počet se podle regionu liší od tří až po dvanáct, byly odjakživa považovány za čas plný znamení. V některých oblastech dokonce tradice začínají už o Tomášské noci, tedy v nejdelší noci roku z 20. na 21. prosince, kdy se lidé věnují takzvanému „věštění“ neboli losování.
Tento zvyk vychází z dialektového slova pro „naslouchat“. Lidé se v tuto noc vydávali na odlehlá místa, často k cestním křížům, a pozorně poslouchali zvuky okolí, aby se z nich pokusili vyčíst budoucnost. Výklad ale není jednoduchý: pokud člověk zaslechl radostný zpěv, znamenalo to blížící se svatbu, zatímco zvuk pily měl ohlašovat úmrtí v rodině.
Jmelí a barborky
Kdo se bojí "divokého reje"?
Vánoční dvanáctidenní bývalo v minulosti považováno za mimořádně nebezpečné období. Vycházelo to z germánských mýtů, podle nichž se v těchto nocích objevuje také „Divoký hon“ – družina démonických bytostí, která se žene noční oblohou a přináší neštěstí. V mnoha regionech Rakouska dodnes přetrvává starý zimní zvyk, že se mezi Vánocemi a Novým rokem nesmí věšet prádlo. Podle pověry by se do něj Divoký hon mohl zachytit.
Neméně obávaná je i „Habergoaß“, koze podobný démon, který se objevuje při pochodech Percht v Salcbursku. Tradičně je zobrazován s velkým košem na zádech – a říká se, že do něj rád odnáší neposlušné děti.
Větvičky pro štěstí
Zimní období však není jen o strašidelných pověrách. Patří k němu i krásné pohanské tradice, které dodnes přinášejí naději a štěstí. Jmelí, známé například jako součást kouzelného nápoje v komiksech o Asterixovi, bylo už v germánské mytologii symbolem štěstí. Proto se o Vánocích zavěšují větvičky jmelí do dveří. Páry se pod nimi líbají, aby si zajistily štěstí v lásce.
Čtvrtého prosince, na svátek svaté Barbory, se podle tradice řežou větvičky ovocných stromů, nejčastěji třešní, a vkládají se do vázy. Pokud „barborky“ na Štědrý den rozkvetou, je to dobré znamení a přináší do nového roku štěstí.
Voňavý zimní zvyk
Vykuřování zla kadidlem
Původ vánočního dvanáctidenního se pravděpodobně odvozuje od kouře. Vykuřování totiž patří – zejména na venkově – dodnes k nejrozšířenějším pohanským zimním zvykům. Alespoň jednu noc mezi Vánocemi a svátkem Tří králů se v domech i stájích tradičně vykuřuje, nejčastěji kadidlem, aby byli lidé i zvířata chráněni před zlými silami dvanáctidenního.
Podle pověry mohou zvířata o půlnoci promluvit lidskou řečí a prozradit budoucnost. Ačkoli to zní lákavě, naslouchat jim se prý nesmí – kdo by jejich řeči vyslechl, toho by čekala smrt. Aby se předešlo neštěstí, nevykuřovalo se jen domy, ale v minulosti se také polykala tzv. „polykací obrázky“ – malé papírky, často s vyobrazením Panny Marie, které měly chránit před zlými silami.
Kdo se chce do magie a mýtů vánočního dvanáctidenního ponořit ještě hlouběji, může se zúčastnit některé z atmosférických komentovaných prohlídek v Hallu v Tyrolsku. Zde se dozvíte více o původu i rituálech tohoto fascinujícího zimního tradování.
Informace o ochraně klimatu
Proč jsou tradice a zvyky udržitelné?
Pěstování zvyků a tradic v Rakousku úzce souvisí s udržitelností. Mnohé tradiční zvyky, jako je vyhánění dobytka na pastviny, regionální slavnosti nebo místní řemesla, odrážejí hluboký respekt k přírodě a jejím zdrojům. Pomáhají posilovat povědomí o ochraně životního prostředí i porozumění místní flóře a fauně.
Zvyky však podporují i společenskou udržitelnost. Tradiční slavnosti, jako je stavění máje, velikonoční obyčeje nebo vánoční rituály, posilují soudržnost komunity a společnou péči o region. Součástí udržitelnosti je také nehmotné kulturní dědictví – tradiční rituály, zvyky a řemesla, která se předávají z generace na generaci.
Hosté, kteří se s těmito tradicemi setkají, mají možnost nahlédnout do autentické rakouské kultury – a zároveň přispívají k posilování místní identity.