Anton Bruckner
Život a dílo rakouského skladatele
Narodil se v učitelské rodině v hornorakouském Ansfeldu, kde se Anton Bruckner brzy seznámil s hudbou. Už jako mladý muž si udělal jméno jako virtuózní varhaník – jeho improvizační talent nadchl publikum daleko za hranicemi jeho rodné země.
Přestože byl hudebně brilantní, zůstal Bruckner po celý život outsiderem. Excentrický, skromný, hluboce spojený se svými kořeny – muž z venkova, který mluvil v dialektu, oblékal se jednoduše a nikdy se opravdu nezapojil do vysoké vídeňské společnosti. O to neobvyklejší byl jeho způsob skládání: S velkou vášní se věnoval symfonii – a musel několik desetiletí bojovat o uznání. Vídeňská vysoká kultura měla problémy s jeho stylem, považovala ho za těžkopádný, nepochopitelný, někdy dokonce za megalomanský.
Současně se kolem jeho osoby točily kuriózní anekdoty. Říká se, že trpěl nutkáním počítat – počítal schody a okna – a své partitury čísloval do posledního detailu. Jeho neúspěšné zásnuby z něj udělaly fascinující postavu – někde mezi géniem a podivínem.
A přesto: V pokročilém věku byl oslavován jako symfonik a mnohokrát oceněn. Jeho přístup k skládání – osobitý, vizionářský, hluboce vnímaný – dal nové síly zdánlivě vyčerpané formě symfonie.
Až do dnešního dne je Anton Bruckner považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů své doby. Hudební hranice, které nikdy neohýbal – a právě díky tomu zanechal trvalý dojem.
„Seven Nation Army“ od White Stripes je celosvětový hit – a již dlouho i fotbalová hymna. Že charakteristické riffy vycházejí z 5. symfonie Antonína Brucknera, ví jen málokdo.
Belgickým fanouškům se podařilo přenést tuto píseň na stadion po vítězství jejich týmu – od té doby Brucknerova melodie patří k zvukovému pozadí evropských fotbalových zápasů. Poslechněte si to sami:
The White Stripes' Seven Nation Army
Anton Bruckners Sinfonie Nr. 5
Hudební ukázky od Antona Brucknera
Anton Bruckner se narodil roku 1824 v Ansfeldenu jako nejstarší z jedenácti dětí. Jeho otec byl vesnický učitel – a jak bylo tehdy běžné, také varhaník v kostele. Díky tomu se Bruckner brzy dostal do kontaktu s hudbou, zejména s duchovní. Naučil se hrát na housle, klavír a varhany a už v deseti letech zaskakoval jako varhaník při bohoslužbách. Po otcově smrti byl ve dvanácti letech přijat do kláštera sv. Floriána, kde žil jako zpěvák v chlapeckém sboru a dostával výuku hry na varhany.
Přestože se vyučil učitelem a pracoval jako varhaník, jeho vášeň vždy patřila hudbě. Improvizoval na varhany, skládal – často po fyzicky náročné práci na poli nebo v lese. Svému hudebnímu vzdělání a rozvoji se věnoval neochvějně a s obrovským úsilím po více než tři desetiletí.
Ve 31 letech se odhodlal naplno vstoupit do hudebního života. Roku 1855 úspěšně složil konkurz na místo dómského varhaníka v Linci. V roce 1868 byla v Linci v Redutním sále poprvé uvedena jeho První symfonie – s velkým úspěchem. Ještě téhož roku se přestěhoval do Vídně, kde začal vyučovat hudební teorii a hru na varhany na konzervatoři.
Jeho kariéra se rychle rozvíjela: stal se dvorním varhaníkem císaře, mnoho let učil, neúnavně komponoval a oslňoval jako varhanní virtuos svým improvizačním talentem – v Nancy, Paříži, Bad Ischlu i před desítkami tisíc lidí v Londýně, kde byl oslavován jako „popová hvězda“.
Brucknerova vášeň nepatřila varhanám, nýbrž symfoniím. Jenže symfonie byla v té době považována za uzavřenou hudební formu – nedotknutelným standardem byly symfonie Ludwiga van Beethovena.
Dokonce i Vídeňští filharmonikové jeho dlouhé a technicky náročné skladby za jeho života odmítali hrát. Při uvedení jeho Třetí symfonie ve Vídeňském hudebním spolku většina publika během koncertu opustila sál. Ze strachu z vídeňského tisku nechával Anton Bruckner svá díla provádět mimo Vídeň a dokonce osobně žádal císaře Františka Josefa I., aby umlčel svého největšího kritika Eduarda Hanslicka: „Vaše Veličenstvo, zakážou prosím nejmilostivěji tomu Hanslickovi, ať o mně nepíše nic špatného.“
Až ve věku 60 let, pouhých dvanáct let před svou smrtí, se mu podařil vytoužený průlom – se Sedmou symfonií.
Navzdory své neochotě přizpůsobit se většině, toužil Anton Bruckner celý život po uznání – a opakovaně žádal o doporučující dopisy. Teprve téměř v 60 letech se dočkal dlouho vytouženého oficiálního uznání jako profesor a skladatel.
Roku 1886 obdržel Rytířský kříž Řádu Františka Josefa. Císař ho finančně podporoval, umožnil vydání dvou symfonií a udělil mu umělecké stipendium. Roku 1895, již trpící potížemi s chůzí, se Bruckner přestěhoval do bezplatného přízemního bytu v budově Horního Belvederu. Tam až do své smrti pracoval na své 9. symfonii – závěrečná věta zůstala nedokončená.
Anton Bruckner zemřel 11. října 1896 ve věku 72 let na srdeční selhání. Dle svého přání byl pochován pod varhanami klášterního kostela ve sv. Floriánu.
Bruckner je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších obnovitelů klasické hudby – jeho dílo ovlivnilo i skladatele 20. století.