Thomas Bernhard
Silová místa svéhlavého myslitele
Thomas Bernhard, nepřístupný a komplikovaný – byl nelítostným literárním zrcadlem rakouské společnosti. S přesností a ostrostí pitval rakouskou duši. Opakující se nenávistné tirády povýšil na umění – vášnivě nadával, všude viděl idioty, lži a nacisty. Jeho postoj vyvolával rozruch, skandály v Rakousku i mezinárodní ohlas. Jeho divadelní hra Heldenplatz vešla do dějin jako „největší divadelní skandál druhé republiky“.
Premiéra se konala 4. listopadu 1988 v Wiener Burgtheater. Thomas Bernhard byl krátce před svou smrtí osobně přítomen.
Oblíbená místa Thomase Bernharda v přírodě a ve městě
Vídeňská kavárna
Hanění Rakouska, „pošpinění hnízda“, je jen polovinou pravdy o kontroverzním spisovateli. Existoval i mírumilovný Thomas Bernhard. Když například pracoval na svých divadelních hrách, románech a povídkách ve své oblíbené kavárně Bräunerhof v centru Vídně. Číšníci zde stále zdraví „vážená paní, vážený pane“. Koule svítidel, obdélníkové kamenné stolové desky, dřevěné židle a čalouněné lavice dělají z prostoru téměř obývací pokoj.
Někteří hosté schovávají hlavy za stránky mezinárodních novin – tehdy i dnes. Věrnou společnicí je vídeňská melange, možná jablečný závin. Klasická vídeňská kavárenská kultura. Lidé jsou zde nerušeni, nic je neodvádí od podstaty. To oceňovali i umělci z různých kruhů, kteří rádi navštěvovali Bräunerhof.
Uměleckohistorické muzeum Vídeň
Thomas Bernhard nepotřeboval mnoho, aby se cítil dobře. Ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu mu stačila lavička před obrazem Portrét starce s bílým vousem. Namaloval ho kolem roku 1570 Tintoretto a objevuje se i v Bernhardově románu Alte Meister (Staří mistři). Kritický hudební kritik Reger zde více než 30 let pravidelně navštěvuje toto muzeum. Od jedenácti do půl druhé si prohlíží portrét starého muže a zamýšlí se nad směšností umění, života obecně a zvlášť života v Rakousku.
Domovy jako osobní sídla
Útočiště byla pro Thomase Bernharda zásadní. Jako „vážený host“ pravidelně jedl v hostinci Klinger v Gaspoltshofenu v hornorakouském regionu Hausruckviertel. Kulturním vrcholem byla polévka s nudlemi – zmíněná v divadelní hře Der Theatermacher.
Tři domy sloužily Bernhardovi jako útočiště. Pečlivě renovoval již zchátralý čtyřkřídlý dvůr ze 14. století v Ohlsdorfu v Traunviertelu: „Objekt je staletý, leží pod horou Höllengebirge v oblasti, kterou jsem vždy považoval za svou úzkou vlast,“ napsal Bernhard. S rostoucí slávou ho však navštěvovali zvědavci, proto koupil také „Krucku“ u Gmundenu u jezera Traunsee – starý dobře ukrytý statek. Krátce poté přikoupil dům Quirchtenhaus v Ottnangu u Wolfseggu v Hausruckviertelu.
Příroda a procházky
Kvůli plicní nemoci byl na velkou fyzickou námahu Bernhard příliš slabý, ale rád chodil. Jít krok za krokem bylo také ústředním motivem jeho děl. Jeho postavy chodí, aby myslely, a myslí, aby chodily. Tento princip maximálně rozvinul v povídce Gehen (Chůze).
Kdo chce doslova jít Bernhardovými stopami, měl by se vydat pěšky: například na jeho oblíbenou trasu, po které chodil během pobytu v Grafenhofu v Salzburger Pongau. Cesta je dlouhá asi pět kilometrů a dnes ji lemují informační tabule o nejdůležitějších bodech spisovatelova života. Také v hornorakouském Ohlsdorfu existuje okružní trasa, kde lze poznat krajinu, která Bernharda inspirovala a často se objevuje v jeho dílech. Nejde o „turistiku po stopách“, ale o zážitek Bernhardovy filozofie „chození a přemýšlení“.