Túra přes pohoří je víc než jen cesta z počátečního do cílového bodu. Peter Habeler, rakouský horolezec, kdysi řekl: „Jít, pohybovat se, vystoupat na vrchol a pak z něj zase slézt – je to paralela lidského života.“
Vezmeme Vás s sebou na túru, na kterou tak rádi vzpomínáme. Provedla nás z Innsbrucku přes část pohoří Karwendelgebirge a skončila jinak, než jsme plánovali. Jak totiž řekl Habeler: turistika toho má mnoho společného s lidským životem.
Ruksak sbalený, pohorky zavázané a vyrážíme přes centrum města Innsbruck. V mnoha jiných městech bychom v našem outdoorovém oblečení působili nezvyklým dojmem. Tady nejsme vůbec nápadní. Ano, právě tohle k tomuto alpskému městu patří. Stejně jako stanice lanovky s názvem Hungerburgbahn. Nastoupíme na ni v centru města a v kabince se vyvezeme vzhůru směrem k vrcholu Hafelekarspitze, který je se svou výškou 2.334 metrů nejvyšší horou innsbruckého pohoří Nordkette.
A během toho, co se stále více vzdalujeme od lidí a domů, které se nám zdají čím dál tím menší, se děje ještě něco. I náš všední den je nám čím dál tím vzdálenější. Ten se totiž odehrává tam dole, v civilizaci, ale my míříme na místo, po němž lidé touží už po mnoho generací: na horský vrchol.
Všechno, co se ještě před chvílí zdálo být tak důležité a neodkladné, je čím dál tím menší a minimálně v daný okamžik ztrácí svůj význam.
Jak jednou řekl rakouský horolezec Heinrich Harrer: „Když nechávám civilizaci za sebou, cítím se bezpečně.“
Ještě dramatičtěji se vyjádřil rakouský alpinista Hermann Buhl: „Žijeme v době, kdy nám všem právní normy a společenská pravidla berou svobodu. Hledáme východisko z této svěrací kazajky naší civilizace a utíkáme za klidem a do ústraní, které na nás čekají v horách.“
Zajímavé je, že tento výrok pronesl už v polovině minulého století. Hory tehdy stejně jako dnes symbolizovaly svobodu. To potvrzuje i citát rakouské horolezkyně Gerlinde Kaltenbrunner. Je jasné, že zapomenout na všednodenní starosti je silnou motivací k tomu, abychom vyrazili do hor:
Tady nahoře se cítím svobodně, povinnosti můžu pustit z hlavy. V horách vnímám život úplně jinak než dole v údolí. Horolezectví je zkrátka můj život.
Slunce svítí, vane příjemný vlahý větřík a obklopují nás horští giganti. Působivá podívaná nám ukáže spoustu superlativů. Pokračujeme po úzké pěšině a obdivujeme strmé, holé horské štíty. Cesta je čím dál tím strmější. Pohledem se kocháme okolní člověkem nedotčenou přírodou. Pohoří Karwendelgebirge se skládá zejména z vápence a dolomitu, což mu propůjčuje archaický, prastarý charakter. A zároveň tak pohoří odráží to, co horaly fascinuje už od nepaměti: upřímnost, autenticitu. Hory jsou místem, na kterém nic není špatně.
Není náhodou, že lidé vnímají jednotlivé hory jako místa spirituality. V křesťanství hrála velkou roli hora Sinaj. Údajně šlo o místo, kde Mojžíš obdržel od Boha desatero přikázání. V náboženských tradicích na Dálném Východě je hora Kailas považována za místo tak svaté, že se na ní dodnes nesmí vystoupat. Olymp byl sídlem řeckých bodů a v Austrálii uctívají Aboridžinci jako místo spirituality horu Uluru (Ayers Rock). Seznam svatých hor je dlouhý. A s obdivováním hor se můžeme setkat i mimo religiozitu. Zodpovědný je za to vzestup horského turismu od poloviny 19. století, na který jsme my všichni navázali, třeba na Instagramu a podobně.
Nedaleká horská chata Pfeishütte ještě zlepší naši už tak skvělou náladu. Těšíme se na výtečné knedlíky a osvěžující nápoj. A čas zaháníme smíchem, ale i vyprávěním o našich snech a plánech. Je zajímavé, že tady, kde jsme sami ve dvou, ožívá náš smysl pro komunitu. Je mnohdy jednodušší naladit se s někým na jednu vlnu na odlehlém místě jako třeba v horách než tam, kde se to dalšími lidmi jen hemží. Společenství nemá tolik co dělat s velikostí skupiny nebo počtem osob, kteří se na daném místě nacházejí. Mnohem důležitější roli hraje absence dalších prvků, které nás rozptylují.
Zkrátka jsme se na cestě hodně nasmáli a také jsme hodně snili. U toho jsme kompletně zapomněli hlídat čas. A před horskou chatou Pfeishütte jsme až příliš dlouho nechali své tváře slunit. To nás vrátilo zpět do reality. Poslední kabinka z Hafelekaru jede už za dobrou hodinku. „Tu nemůžete stihnout.“ Ale existuje cesta. Je sice strmá, vede stovky metrů přes kamenné pole. Dalo by se říct, že je celkem dobrodružná. No, co jiného nám zbývá. Ale jak jsme už říkali, horská túra je paralelou lidského života. A turistika se mu zdá být tak podobná: dobrodružství často začíná právě tam, kde se setkáme s nejistotou.
Všechno nakonec dobře dopadlo. Dostali jsme se do Innsbrucku. Ten na nás čekal se vším, co člověk potřebuje pro budoucí svalovou horečku, která jej čeká následující den. A navíc nás naplnila i naprostá spokojenost a pocit štěstí. A také zjištění, že vzpomínky, které nám zůstanou navždy, většinou vznikají tam, kde ne všechno běží podle plánu. O tomhle dni v pohoří Karwendelgebirge totiž mluvíme už celé měsíce.
Švýcarský cestovatel a novinář Martin Hoch strávil více než sedm let tím, že cestoval po celém světě. Čas, který na cestách strávil, ovlivňuje jeho tvorbu dodnes. Dalším hnacím motorem je pro něj jeho láska k přírodě. Jako novinář na volné noze pravidelně publikuje v novinách a magazínech známých na mezinárodní úrovni.
Pohyb v přírodě dokáže zařídit, abychom se cítili uvolněněji, zdravěji a šťastněji – a osvobozuje našeho ducha. A když si v přírodě dopřejeme sportovní aktivity, tak se dočkáme pořádné porce štěstí!
"Pamatuješ, jak jsme tenkrát...". Byly to pěší túry, které vám i po letech vykouzlí úsměv na tváři. Spisovatelka Claudia Steiner vzpomíná na nezapomenutelnou výpravu na vrchol Mondspitze ve vorarlberském Brandnertalu.
