Habsburkové v Rakousku
Dynastie, která psala dějiny

Habsburkové byli jeden z nejvýznamnějších panovnických rodů Evropy. Více než 600 let ovlivňovali dějiny Rakouska jako císaři, králové a arcivévodi – mimo jiné Svaté říše římské, Rakouska a později Rakouska-Uherska. Jejich historie začíná ve středověku a končí zánikem monarchie v roce 1918. Prosluli rozsáhlou sňatkovou politikou, okázalými rezidencemi a významnou rolí v evropské politice – od císaře Maxmiliána I. po Františka Josefa I. a Alžbětu („Sisi“). Jejich stopy lze najít na impozantních zámcích, klášterech i v politických zlomových bodech, které formovaly Evropu dodnes.

Celkem bylo 18 císařů z rodu Habsburků. Patnáct z nich vládl Svaté říši římské, čtyři byli císaři Rakouska. František I. měl oba tituly, proto je často počítán jen jednou. Rodokmen habsburských císařů sahá od Fridricha III. (1452) až po Karla I., který abdikoval v roce 1918.

K habsburské říši patřily rozsáhlé části střední a jihovýchodní Evropy – dnešní státy Rakousko, Maďarsko, Česko, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina a také území v Polsku, na Ukrajině, v Rumunsku, Itálii, Srbsku a Černé Hoře.

Krátkodobě měla říše i kolonie v Číně. Rozmanitost říše se odrážela v jejím etnickém, jazykovém a kulturním složení.

Habsburkové jsou převážně pochováni v kapucínské kryptě ve Vídni. Od roku 1633 zde bylo uloženo přes 140 členů habsburské dynastie – mezi nimi Marie Terezie, císař František I. Štěpán, František Josef I., císařovna Alžběta a korunní princ Rudolf.

Zvláštností habsburského pohřebního rituálu je rozdělení těla: tělo je uloženo v kapucínské kryptě, srdce v srdcové kryptě augustiniánského kostela a vnitřnosti v kryptě Stephansdomu. Tato tradice byla dodržována až do roku 1878.

Výjimky jsou například císař Karel I., který je pohřben v exilu na Madeiře, jeho srdce bylo uloženo v klášteře Muri ve Švýcarsku. Arcivévoda František Ferdinand a jeho manželka Sofie jsou pohřbeni na zámku Artstetten.

Habsburkové během své vlády bydleli na mnoha místech – podle doby, politického významu a osobních preferencí. Časovou osu habsburské dynastie najdete zde.

Původně pocházela rodina z hradu Habsburg v dnešním kantonu Aargau ve Švýcarsku. Odtud rozšířili svou moc ve středověku na velkou část Evropy. S postupem k vedoucí dynastii střední Evropy se Vídeň stala politickým a kulturním centrem habsburské říše. Hofburg ve Vídni byl po staletí hlavním sídlem rodiny, zatímco zámek Schönbrunn sloužil jako letní rezidence.

Další významná sídla byla například Innsbruck v 15. století pod vévodou Fridrichem IV. nebo Praha, která se za Rudolfa II. stala císařským centrem. V době dualistické monarchie byly sídly také Budapešť a Prešpurk (dnes Bratislava).

Mezi oblíbená letní sídla patřila Císařská vila v Bad Ischlu, kde císař František Josef I. trávil léta.

Celkově bydleli Habsburkové na mnoha místech svého rozsáhlého říše – od středověkých hradů po barokní paláce, které jsou dodnes součástí historie.

Konec habsburské monarchie byl důsledkem dramatického vývoje, který začal atentátem v Sarajevu 28. června 1914. Vražda rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželky srbským nacionalistou vedla k vyhlášení války Srbsku – začátek první světové války.

Konec byl kombinací vojenské porážky, vnitřních napětí a politických převratů. Vícenárodnostní stát se rozpadl zevnitř: mnoho národů požadovalo nezávislost a zakládalo vlastní státy. Přidaly se sociální nouze, stávky, hlad a politické nepokoje. Armáda byla vyčerpaná a rozpadala se. Příměří bylo podepsáno 3. listopadu 1918. Císař Karel I. 11. listopadu 1918 odstoupil od vládnutí. 12. listopadu 1918 byla vyhlášena republika – konec více než 640 let trvající habsburské vlády.

Innsbruck byl pro Habsburky strategickým, politickým a kulturním uzlem. Město leželo na důležitých alpských průsmycích a za císaře Maxmiliána I. se stalo spojnicí mezi severními dědičnými zeměmi a jižními držbami. Jeho poloha na důležitých obchodních a vojenských cestách byla nezastupitelná pro kontrolu a expanzi.

Maxmilián učinil Innsbruck rezidenčním městem, reprezentativní stavby jako Zlatá stříška a Dvorní kostel s monumentálním kenotafem a „Černými muži“ symbolizovaly jeho moc. Innsbruck byl také Maxmiliánovi osobně blízký, oceňoval tyrolskou krajinu pro lov a turnaje.

Marie Terezie oficiálně nebyla císařovnou ve smyslu římskoněmecké císařské hodnosti, protože ženy tento úřad nemohly zastávat. Přesto byla od roku 1745 označována jako „císařovna“ – jako manželka císaře Františka I. Štěpána. Ve skutečnosti však byla sama nejsilnější osobou v říši: jako arcivévodkyně rakouská, královna uherská a česká vládla habsburské monarchii. Její politická autorita, reformní síla a zásadní role ji činily jednou z nejvýznamnějších vládyň Evropy.