Jakou roli hraje pohyb v době koronaviru?

Na nejvyšším bodě naší procházky stojí horská chata. Vystoupáte po nerovných schodech skalní zahrady a budete pokračovat po stezce až k lesní mýtině. Horská chata je v době koronaviru zavřená, ale na barevných prosklených dveřích jsme objevili průhledné místečko. Moje dcera si zabírá vyšší schůdek, já ten spodní, a společně nahlížíme do maličké místnůstky s malými stoly a židlemi, s kamny na dřevo a vysokou postelí, dohlížející na okolní vrcholky.

Za posledních dvanáct měsíců nás to tam táhlo mnohokrát. V létě jsem si tolikrát vzpomněla na to barevné sklo, terasu zaplavenou slunečními paprsky, louky plné života a osvěžující horská jezera. V zimě jsem skoro slyšela praskající oheň, téměř jsem cítila čerstvě upečený chléb a jako kdybych opravdu ochutnala horký svařák. Ať už bylo jakékoli roční období, vždycky jsem se na zpáteční cestě otočila na svou dceru a řekla jsem jí: „Až to všechno bude pryč, vyrazíme na procházku po rakouských horských chatách.“

Spousta času, spousta plánů

Uplynulé měsíce nás toho, napříč všemi generacemi, naučili o čase spoustu. Před rokem jsem si své plány na víkend ještě musela zapisovat do diáře – dnes se vyhýbáme otázkám směřujícím k tomu, co budeme o víkendu dělat.

A přece mám v pondělí ráno o čem vyprávět. Ať už o stezce, kterou jsme teď nově objevili, nebo o labyrintu vytvořeném z keřů. Nebo o pánovi, kolem kterého každý den běhám, zatímco on se svými hůlkami prochází stále stejnou trasou po tmavých ulicích, a vždycky se spolu zdravíme. To všechno mě přesouvá zpátky do rakouských hor, kde se zdá, jako by se čas zastavil.